Řeč těla – jak přečíst neverbální signály

Posted by admin in Lidé a společnost on Srp 23rd, 2013 | 0 comments

Neverbální komunikace vytváří obraz naší osobnosti a dojmu, jaký zanecháváme

1 Neverbální komunikace

„Neverbální, jinými slovy řečeno mimoslovní komunikace je fylogeneticky i ontogeneticky starší. Ve vývoji lidstva mimoslovní komunikace předcházela slovní komunikaci (v počátečních vývojových stádiích se lidé dorozumívali bez slov) a ve vývoji jedince se dítě po narození, v prvních měsících života, dorozumívá s okolím také neverbální. Protože neverbální složka komunikace je starší, často ji využíváme neuvědoměle. „1

„Neverbální komunikace – řeč těla, probíhá na kanálech, které jsou nezávislé na řeči. Patří sem všechny projevy člověka, které dávají neslovné informace o jeho touhách, myšlenkách, snahách, vnitřním prožívání, o tom, co ho přitahuje, či odpuzuje. „2

Neverbální komunikací získáváme především informace o emocích, což vyplývá z existence úzkých vazeb mezi fyziologickými a emocionálními stavy, například červenání se, blednutí, pocení, zrychlené dýchání, rozšíření zornic a podobně.

Pro neverbální komunikaci platí:

Není možné se vyhnout neverbální komunikaci
Neverbální chování je dvojsmyslné.
Primárně vyjadřuje pocity
Těžší se ovládá vůlí
Těžší se ní manipuluje
Většina neverbálního chování je závislá na kultuře lidí

Informace přenášené komunikací:

Verbální – slovami7%
Neverbální – hlasom38%
Neverbální – ostatní řečí tela55%

Při komunikaci pocitů a prožívání se 90% informací získává dešifrováním neverbální komunikace a pouze 10% slovy. Při optimální komunikace je shoda verbální – slovní a neverbální složky komunikace, při jejich neshodě vzniká dvojná vazba.

V mé práci se pokusím objasnit a blíže vysvětlit právě to drtivé procento, které tvoří hlavně: zvuková stránka řeči, mimika (výraz) tváře, pohledy (řeč očí), proxemika (přiblížení a oddálení), gestika (gesta), haptika (doteky) , posturika (fyzické postoje), kinezika (pohyby), úprava zevnějšku, celkový rozhled, prostředí.

Neverbální komunikace buď potvrzuje verbální projev, nebo mu protiřečí. Dotváří atmosféru a náš osobní vztah k obsahu textu, také podává informaci o nás jako osobě. Správným využitím naší schopnosti neverbální komunikovat můžeme ovlivnit přijetí, reakci a účinek naší zprávy na příjemce. Pokud se naučíme chovala odečítat informace, které nám neverbální posílá recipient, můžeme na ně reagovat, a tak předejít problémům a špatnému pochopení naší zprávy, zda přímým reagováním na vyřčen text a přímo během rozhovoru ho upravit tak, aby splnil námi žádaný účel (při přečtení nepochopení z mimiky můžeme blíže popsat problém, definovat slovo, zda opravit naši řečovou vadu jako špatná artikulace apod.).

Za neverbální komunikační prostředky pokládáme takové, které nemají čistou jazykovou podobu, ale v řeči se s nimi jako doprovodnými prostředky počítá. V mluvených projevech jsou to zvukové a pohybové prostředky. V životě každého z nás se mimoslovné projevy objevují dříve než řečový projev; dřív než začneme mluvit, komunikujeme se svým okolím neverbální.Neverbální komunikace může podstatně změnit obsah jazykové složky.

Termín neverbální napovídá, že účastníci komunikace si informace vyměňují jinak než slovním způsobem. Do \ „rozhovoru \“ jsou zapojeny gesta, výraz tváře, hlas, pohyby, doteky, zevnějšek atd.. Během jednoho setkání si účastníci o sobě vytvoří \ „první dojem \“.

2 Pohledy

Komunikační akt mezi mluvícími lidmi je doprovázen i zrakovým kontaktem. Ústřední úlohu hrají oči (víčka, obočí a kořen nosu).Oči jsou nejdůležitější oblastí obličeje. Řeč oči doprovází řeč slov. Doba trvání pohledu vyjadřuje míru zájmu o mluvícího.

Oči mohou být zaměřeny na různé tercie. V interakci komunikujících se oči mohou setkat, nebo se může dívat jen jeden na druhého, ale nemusí se dívat ani jeden na druhého. Řeč očí se netýká jen pohledů, i když pohledy hrají důležitou roli. Týká se i dalších dimenzí, například vrásek po stranách očí, tvaru a pohybu obočí, mrkacich reflexů. Svou důležitost zde ma i průměr zornice. Ukázalo se, že vedle základních zákonitostí mezi jasem zorného pole a průměrem zornice existuje ještě další. Proto je dobré přiblížit se k recipientu na takovou vzdálenost, aby bylo možné vidět rozdíly ve velikosti jeho zornic.

Pohledem se můžeme dostat \ „nejblíže \“ k tomu, s kým mluvíme, ale platí to i z druhé strany. Pohledem se můžeme dostat „nejblíže“ k mluvícímu. Řeč pohledů je často první řečí. Obě strany ní říkají ještě dříve než se vysloví první slovo.

Kontakty vyjadřované očima jsou v neverbální komunikaci nejsilnější a to proto, že mluvící i adresát za normální situace se vnímají především očima. Řeč pohledů patří mezi nejčastější způsoby neverbální komunikace a dorozumívání vůbec. Pohled v komunikaci plní nejen úlohu příjemce, ale i vysílače informace. Podezřele časté mrkání prozrazuje, že člověk je v duševním napětí, které není schopen uvolnit.

Déle se díváme na lidi, kterým dáváme z různých důvodů přednost – preferujeme jejich; Dlouhé pohledy jsou určeny lidem, které máme rádi; Nejdéle pohledy věnujeme těm lidem, na kterých přízni a kladném vztahu k
nám nám velmi záleží, ale u kterých si nejsme zcela jisti, že takový kladný citový vztah k nám mají.

Obecně platí, že zrakovým kontaktem dáváme najevo zájem nebo jeho nedostatek. Někdy nedostatek zrakového kontaktu svědčí o plachosti nebo nejistotě mluvící osoby, případně o rozpacích, pokud se mluví například o intimních nebo osobních otázkách.Očividné prodlužování zrakového kontaktu může interpretovat jako hrozba a lidé mají tendenci uniknout mu. V obou případech (zájmu či hrozby) zrakový kontakt demonstruje velkou účast a výrazný emocionální obsah. Zda jde o emoci pozitivní nebo negativní, záleží na obsahu.

Zrakový kontakt, a zvláště pohled z očí do očí, je do určité míry identifikátorem emocionálního vztahu v sociální interakci. Při zvažování vztahu je třeba mít na paměti i takové momenty, jako jsou osobnostní, situační a kulturní faktory. Zrak má i důležitou metakomunikačnú funkci v tom, že řídí verbální interakci při rozhovoru.

3 Vyraz obličeje – mimika

Je to komunikace prostřednictvím výrazů tvaru, které se vytvářejí různými konfiguracemi svalů tvaru a změnami v nich. Mimika – čili výraz tváře, to jsou pohyby úst, čela a brady, které doprovázejí mluvený projev. Tyto pohyby jsou spontánní, bezděčné, mluvící si jejich podobu a sílu neuvědomuje. Fungují automaticky a nelze je ovládat. Tvář prozradí někdy více než slova. Mimika je tedy komunikace prostřednictvím výrazů obličeje. Vyjadřují se jí především emocionální stavy člověka (strach, radost, smutek, překvapení atd.)., Pocity, nálady, zážitky, afekty.

Mimika je silný dorozumívací prostředek, který doplňuje řeč hovořícího a podle potřeby umocňuje v pozitivním i negativním smyslu. Proto člověk, který zvykne lhát, lže slovy, ale zriedkadedy dokáže to, aby současně lhala i jeho tvář. Tvář dodržuje jakési normy, které jsme se naučili v prvních letech života. Na 2 – 3-letém dítěti vidět mimické projevy příbuzné mimice rodičů, hlavně matce. Děti rodičů, kteří jsou úspěšní v práci nebo ve společnosti, jsou většinou oblíbené i mezi vrstevníky. Ze chování i mimiky dětí se dají vyčíst radosti, strasti i problémy rodičů a celé rodiny. Mimické projevy se omezují v sociálních kontaktech.Např. mladí lidé napodobují mimiku svých nejbližších přátel, rodičů, idolů.

V pokusech Ekmanna a Friesena se ukázalo, že v obličeji je možné vyčíst emoce:

štěstí – neštěstí
radost – smutek
klid – rozčílení
zájem – nezájem
spokojenost – nespokojenost
neočekávané překvapení – splněno očekávání
strach – pocit jistoty

Přednášející a komunikanti by si měli dávat pozor na vyraz tvaru a co nim zprostředkují druhým. I když je nemožné ovládat všechny pohyby obličejových svalů, osoba pracující s lidmi by se měl naučit v určitých situacích ovládat takové citové reakce jako jsou strach, odpor, nesouhlas či nevůle.

4 Pohyby rukou – gestikulace

Podobně jako tvar i ruce jsou výrazově velmi bohaté. Mohou zprostředkovat emoce v každém okamžiku. Pro lidi s komunikačními problémy například s poruchou sluchu, jsou ruce nedocenitelné. Mnoho neslyšících se naučilo znakovou řeč. I nemocní lidé, kteří nejsou schopni mluvit, mohou také používat jednotný komunikační systém, při kterém používají ruky.

Gesta jsou jednou s nejčastějších a najprežívanejších podob neverbální komunikace. Termín gesto je odvozeno z latiny, kde gero znamená projevovat city, myšlenky, či vlastnosti.

Gesta představují jednu z nejstarších forem lidské komunikace, starší než řeč. Jsou to pohyby, kterými lze významně vyměňovat informace mezi lidmi. Mohou je doprovázet slovní projevy člověka, ale gesta mohou řeč i nahrazovat. Gesty se možná bez slov domluvit, o čemž svědčí mimo jiné i znaková řeč, která obsahuje 7OO základních gest. Podobně jako jiné neverbální projevy, i gesta používáme nedopatřením, automaticky spolu se slovy. Nejvíce je používají lidé, kteří v zaměstnání více gestikulují, například učitelé, herci, průvodci turistických skupin, dále cholerici, sangvinici, když jsou lidé vzrušení nebo v afektu, ale i lidé s nižším intelektem a ti, kteří se obtížněji vyjadřují. Pozorováním bylo zjištěno, že nejméně gestikulují chirurgové, asi aby si chránili citlivost rukou a prstů. Podobně jako pohyb celého těla i gesta zlepšují konverzaci a názornost mluveného. Dá se jimi mnohé vyjádřit. Prozrazují charakter, neklid, nervozitu, zájem, ochotu komunikovat, to proto, že si jejich ne vždy uvědomujeme. Ale mnohé gesta používáme i záměrně, např.. učitel ukáže prstem na žáka a vyzve ho k tabuli.

Vztah mezi řečí a gesty je složitý. Gesta mohou zvýšit důraz a názornost slovního projevu, mohou doprovázet a dokreslit obsah mluveného a tím mu dávat větší srozumitelnost, ale mohou být i v naprostém protikladu s tím, co říkáme. Např. říkáme ano, gestem naznačujeme ne. Vždy však naznačují nějakou myšlenku, která má být oznámena v společenském styku. Známým gestem je např.. kývání hlavou na znak souhlasu nebo nesouhlasu (vrtění hlavou).

Pomocí gest se komunikují nejen emocionální stavy, ale gesta slouží také na významové doplnění mluveného nebo jej mohou někdy i zcela nahradit. Mnoho populárních knih se věnuje řeči těla az nich často vyznívá, že dokážeme přesně říct, co si ten druhý myslí pouze na základě pozorování jeho gest a postoje. Mnohé gesta jsou obecně akceptovány a nesou specifickou informaci, (například gesta pro stoj, pojď, ano, ne). Tak, jako otevřená dlaň představuje pozvání, překřížené nohy jsou obranou a pod. Význam gest je však výrazně podmíněn kontextem, jakož i kulturou. Otevřená dlaň ne vždy znamená pozvání: pokud ji zvedneme, znamená stop. Význam gest tedy závisí na kontextu, od osobnosti člověka, od kultury a dalších faktorech.

5 Pantomimika

Určuje celkový obraz fyzického postoje, držení těla i jeho pohybu. Rozlišuje se posturika, tj. držení těla, postoj a kinezika, tj. pohyby těla a končetin. Prostřednictvím posturologie se sleduje, jak se lidé cítí, jak jim je. Jinou tělesnou polohu zaujme člověk, který se v místnosti mezi jinými lidmi cítí dobře, jinou ten, který prožívá napětí a příjemně se necítí. Z tělesných postojů usuzujeme především aktuální psychický stav.

Výzkumy ukázaly, že existuje shoda mezi tím, co dva lidé říkají a tím, jak se pohybují. Vyslovování slov a vět je koordinované s pohyby těla. Koordinace pohybů však nenastává jen u mluvící osoby, ale i u osoby naslouchací. Tato synchronizace pohybů nastává výraznější u lidí, kteří si rozumějí, např.. u přátel.

5.1 Pohyby těla – kinezika

Kromě pohybů očí, mimiky a gestikulace člověk doprovází jazykový projev někdy i celým tělem nebo jeho částmi, například hlavou, pohybem trupu, ramen, nohou atd.. Toto vše jsou specifické výrazové prostředky, které by měl člověk, tím více výchovný pracovník, zejména při práci s žáky, ovládat. Pohyby těla je například postoj, který člověk zajímá, když pronáší, když vede důvěrný rozhovor – ať při něm stojí nebo sedí. Pohybem těla je úklon, posouvání, přemísťování se během projevu, nenápadné i nápadné posouvání nohou a další. Pohyb těla, to je řeč, která prozrazuje buď sebevědomí, skromnost nebo komplexy.

Zkoumáním pohybů těla se zabývá kinezika. Kinezika se soustřeďuje na pohybovou činnost nejen jednoho člověka, ale i na pohybovou souhru celé skupiny lidí. Zahrnuje všechny druhy pohybů člověka, ale pracovní pohyby patří do jiné, zvláštní kategorie pohybů.

Tento druh neverbální komunikace zahrnuje sledování a analýzu různých pohybů v mezilidském komunikačním styku. Patří sem pohyby a nepřirozenosti pohybů (strnulost, třes, křečovitost).

5.2 Postoje – posturika

Kromě pohybů očí, mimiky, gestikulace a jiných komunikativních prostředků je jazykový projev doprovázen postoji celého těla. I postoje těla, pokud souvisí s celkovým cílevědomým projevem, jsou specifické komunikativní prostředky. Není jedno, jestli partner komunikuje s námi vestoje, vsedě, vleže. Stejně nám není jedno, jestli se partner při rozhovoru otočí k nám, nebo odvrátí, což znamená \ „nemám zájem \“. Jsou to verbální znaky, které jsou součástí rozhovoru.

Jde o soubor fyzických postojů, které mají komunikační účinek na okolí člověka. Jde o sdělení pomocí poloh jednotlivých části našeho těla (rukama, nohama, pohybem hlavy), jejich vzájemná konfigurace signalizuje tzv.. otevřený nebo naopak uzavřený fyzický postoj.

Posturologické zřetele prozrazuje na člověku různé stavy a mají vypovídací hodnotu o jeho postojích, názorech ao vnitřním stavu člověka.

Tedy řečí lidských fyzických postojů, držení těla a rozložením jeho částí se zabývá posturika. Poloha rukou, nohou, vzájemná poloha trupu, končetin a hlavy (a jejich celek) vytvářejí charakteristický soubor, který se nazývá póza (držení těla). Tyto pózy mohou při interakci sdělovat to, co se mezi komunikujícími děje.

Člověk, který nechce navazovat kontakty, mívá skloněnou hlavu a skleslý hrudník, tělo mu signalizuje únavu. Pokud však chce někdo rozšířit prostor kolem sebe, vypne hrudník a napřímí hlavu.Rozkročené nohy a ruce v bok se tradičně chápou jako výzva na souboj, vyskytují se u mužů, tak žen, překřížené nohy vyjadřují obranný postoj. Ruka v kapse znamená, že se snažíme zakrýt svou nervozitu, je to však i vyjádření jisté ležérnosti.

Jde zde o konfiguraci všech části těla. Když sedí, může jeho fyzicky postoj naznačovat živost či pasivitu, příklon či odklon.Podobně je to i při stoji. Fyzicky postoj může byt otevřený či uzavřený. Může naznačovat ochotu a neochotu k sociálnímu styku.Může však vyjadřovat obavy a strach.

Body language – řeč těla – je nevyslovená komunikace, která je při každém setkání dvou lidských bytosti; prozradí nám skutečné pocity toho druhého, a jak byly přijaty naše odkazy;

60 – 80% našich odkazů je vysílaných pomocí řeči těla, jen 7 – 10% našich odkazů je prostredkovaných řečí; naše způsobilost číst a pochopit odkazy řeči těla toho druhého …

6 Doteky – haptika

Jde o komunikaci tělesným dotykem lidí. Při dotýkání dochází k dráždění a stimulaci kožních smyslů a to tlakem, teplem, rychlostí a délkou dotyku, vibrací. V nejčastější podobě to je podání ruky, haptické signály jsou velmi silné, mají velkou informační hodnotu a dost napovídají o vnitřním stavu člověka. Právě proto by měla mít haptika svá pravidla, které vycházejí ze společenských zvyklostí.

Jde o bezprostřední kontakt (podání ruky, pohlazení). Ze zkušenosti víme, že dotek je důležitý nejen u dětí, ale i dospěli potřebují přátelské a láskyplné pohlazení. Sociální pracovníci při výkonu své práce a při různých úkonech, které musí provádět, se dostávají do haptické kontaktu s pacienty. I zde je třeba zdůraznit nutnost odlišení \ „profesionálního \“ hmatová kontaktu.

Haptika – dotykové chování, dotyková komunikace je snad nejzákladnější a vůbec první formou dorozumívání mezi lidmi. Dotyková komunikace se realizuje hmatem, dotek má význam, který si zainteresovaní uvědomují. Jestliže jeden partner chytá druhého za ruku, např. u milenců znamená to pro ně \ „jsme svoji \“, poplácání po rameni je znak přátelství.

Někdy je výklad významu doteku těžký nebo nejednoznačný. Např. kopnutí může být znakem hněvu, ale i upozornění (pod stolem), existuje polibek z přátelství, lásky, pro útěchu, při gratulaci, ale i \ „judášsky polibek \“. Ne všichni lidé kvalifikují doteky stejně, někteří se rádi jiných dotýkají, a jsou rádi, když jsou dotýkání, jsou to většinou lidé extrovertní, přátelští. Jsou lidé, kteří vcelku nemají rádi doteky, převládá u nich napětí, úzkost. Jsou také lidé, kteří pociťují \ „dotykový hlad \“, např.. opuštěné děti z dětských domovů, i děti, kterým rodiče neprojevují svou lásku hlazením, polibky. Pro takové děti je dotek jiných příjemný, očekávají ho. Jejich nedostatek způsobuje strach, obavu, zakríknutosť, ale někdy i agresivitu, násilnictví. I dospělí lidé pod vlivem životních okolností mohou být dotykově hladovými.

Sebahaptika, čili dotek sebe samého – slouží k uklidnění, relaxování. Člověk ji použije i tehdy když se cítí vinným nebo když nechce pokračovat v komunikaci. Můžeme shrnout, že sebahaptiku využívá člověk, který nejsi jistý sám sebou, má nějaké komplexy, je nervózní, neklidný nebo kdo se během komunikace necítí příjemně.

7 Přiblížení a oddálení – proxemika

Z latinského proxima – blízko. Patří mezi nejjednodušší způsoby neverbální komunikace. V podstatě jde o
uplatnění vlivu vzdálenosti mezi komunikujícími osobami. Osoby, které spolu komunikují, stojí nebo sedí v určité vzdálenosti. Někdy jsou tyto vzdálenosti větší, někdy menší. Otázkami komunikační vzdálenosti se zabývá proxemika nebo také územním imperativ.Pojednává o mimoslovní komunikaci pomocí oddálení nebo přiblížení.

Proxemika je tedy osobní zóna, fiktivní bublina, která obklopuje každého člověka a on je v jejím středu. Přitom každý člověk má několik takových zón, postupně se zvětšujících, do kterých lze jednotlivým lidem proniknout různě hluboko. Jinou zónu má pro lidi, kteří jsou mu nesympatičtí, jinou pro neznámých, blízkých přátel nebo velmi blízkých lidí. Oddálení jednoho člověka od druhého a jejich vzájemná orientace v prostoru nám hovoří především o jejich vztahu.

Každý člověk má tzv.. zóny interpersonální vzdálenosti, či osobní zóny. Prostorová vzdálenost mezi lidmi má své určité psychologické hranice. Tyto hranice jsou jedním z ukazatelů sociální distance. Pokud někdo překročí námi požadovanou hranici interpersonální vzdálenosti, následuje citově vzrušivá reakce.

Významné informace nám poskytuje také poloha v prostoru. Někdy je podmíněna vcelku objektivně. Pokud má člověk svobodnou vůli, je orientace v prostoru také ukazatelem interpersonálních postojů. Například se zjistilo, že pokud jsou dva jednotlivci v kooperativním vztahu, sedají si častěji ke stolu vedle sebe. Opačný vztah, kompetitivní, signalizuje zasedání k opačné straně stolu. Při diskusi, nezávazné konverzaci si dva účastníci sedají častěji přes roh stolu. Důležité je také, zda oba sedí, nebo jeden z nich stojí a pod.

 Zajímavost:

Důvod proč se lidé líbají na svatbách je ten, že ve starověku se tak potvrzovaly kontrakty.